Josef Pavlík

Určitě se některá ze sudiček, věštících osud 18.5.1927 narozenému Josefu Pavlíkovi, musela alespoň zmínit o překonávání tíže zemské, a její proroctví pak bylo pro celý jeho život rozhodující. Původní jím zvolená role učitele proto netrvala příliš dlouho, zato mu umožňovala splnění jeho snu, realizovaného ihned po válce ve zcela nově budovaném staňkovském aeroklubu. Je už také posledním žijícím pamětníkem tohoto nezapomenutelného dění.

Začátky ale lehké v roce 1945 nebyly, pracovalo se tehdy 6 dnů v týdnu a na zájmovou činnost zbývala pouze neděle. Používaný svahový výcvik v sedadle „glajtra“ ŠK-38 s gumovým lanem i později pak za navijákem, prověřil poctivost a zájem každého adepta létání. Činovnická práce, postupné zřízení letiště, stavba provizorního hangáru, každý rok mu přibylo něco nového. Přišly ale i první úspěchy, plachtařské zkoušky „A“ i „B“, a dokonce i „C“, přibývaly zkušenosti z tehdy pořádaných kurzů v Kralupech, Hodkovicích i na Lysé stráži u Prešova. Došlo i na první zkušenosti při pokusech o termické létání po navijákových strmých startech u GB II b „na spoďára“, tedy s pomocí závěsníku umístěného dole v těžišti větroně. A to vše podle základního hesla tehdejších nadšených staňkovských plachtařů: „Vše, co jsme doposud vykonali není ničím proti tomu, co nás ještě čeká“.

Tři roky uplynuly jako voda a byla tu v roce 1948 vojna. Maturita na gymnasiu v Domažlicích mu umožnila nástup do „Školy pro důstojníky letectva v záloze“ v Pardubicích, ale hlavně možnost leteckého výcviku jako navigátora (zároveň i radiotelegrafisty, střelce a bombometčíka) na dvoumotorovém letounu C-3 (Siebel). Získané zkušenosti byly k nezaplacení, komupak se dnes povede střílet na vlečný rukáv z kopule na hřbetě letounu nebo bombardovat s pomocí optického zaměřovače v noci ostrými pumami na terče cílové plochy letecké střelnice v Malackách, tedy stejným způsobem jako v průběhu 2. světové války. V roce 1949 se mu naskytla další, a ještě lákavější možnost přejít do pilotního výcviku v Letecké vojenské akademii v Hradci Králové, byl to poslední vypsaný ročník v její existenci. Následovala elementárka na Z-381, pokračovací výcvik na C-2 (Arado), a v závěru školy byl vybrán jako stíhač pro dnes již legendární letoun S-199 (Me-109).

Prvním bojovým útvarem po vyřazení z LVA v roce 1951 byl pro něj 4. stíhací letecký pluk na kdysi slavném letišti Plzeň Bory, a čekalo ho tam spolu s ostatními novici velmi rychlé zařazení do ostrých hotovostí, realizovaných od svítání do setmění. Byly to časy horké války v Korei, a pilotů bylo ještě poskrovnu. Ale nejen to, za rok již by velitelem letky i instruktorem, „mezek“ mu přirostl k srdci a nálet na něm překračující tehdy i 50 hodin v měsíci, nebyl žádnou vyjímkou. Dnes to zní jako pohádka, ale zápisníky letů nelžou. A střílelo se na pozemní i vzdušný terč, jednu dobu dokonce na za hranicemi vypouštěné balonky, výcvik běžel naplno. Přišly zákonitě i nepříznivé události jako vysazení motoru a přistání do zasněženého terénu bez podvozku, další pak dokonce na letiště, ale pouze s jedním vysunutým kolem podvozku, na Aradu zase vynucené přistání na neosvětlené klatovské letiště v noci, ale vše vždy nakonec šťastně dopadlo. Kamarádi kolem něj hromadně odcházeli na „roury“, jak se tenkrát říkalo MiG-patnáctkám, ale on přišel na řadu až v roce 1954, to už ale sloužil u 2. stíhacího leteckého pluku v Bratislavě. Ale i zde pak jeho výcvik zdárně a rychle pokračoval. Dále jej čekalo ještě studium na Vojenské technické akademii v Brně, kterou absolvoval v roce 1958, následovala pak služba u 7. stíhacího leteckého pluku v Košicích a nakonec v Piešťanech. V této době dokončil výcvik na 1. třídu a stal se i instruktorem za všech povětrnostních podmínek ve dne i v noci, ale hlavně prošel i výcvikem na dnes již legendárním stíhacím dvoumotorovém letounu MiG-19s, který dodnes považuje za nejlepší stroj svého leteckého života.

V roce 1963 byl vybrán a převelen na funkci inspektora techniky pilotáže přepadových letounů na oddělení stíhacího letectva 7.armády PVOS v Praze a v krátké době byl ustanoven velitelem přeškolovacího kurzu na první přepadovou verzi nadzvukového letounu MiG-21pf, na kterém pak u nás provedl první let. Podle jím vypracované metodiky byli dále přeškolováni všichni piloti určení pro výcvik na tomto letounu, a později i na další jeho versi MiG-21pfm, se kterou předváděl vzlety se startovacími raketami. Po další změně svého působení a to na Velitelství letectva a PVO na MNO ve funkci náčelníka taktické a střelecké přípravy pak ještě zastával řadu let vedoucího skupiny leteckých inspektorů a podílel se na praktickém výcviku všech tehdejších pilotů vojenského letectva. Celkem létal na 20 typech letounů s náletem více než 2500 hodin. V roce 1975 mu byl v hodnosti plukovníka za dlouholetou letecko-metodickou a instruktorskou činnost udělen ministrem národní obrany titul „Zasloužilý vojenský letec“.

Po skončení aktivní služby v armádě v roce 1985 přešel do Meziresortní komise pro řízení letového provozu se sídlem v Karlínských kasárnách a zúčastnil se modernizace tohoto potřebného a důležitého systému. Svou dlouholetou činnost ve prospěch českého vojenského letectví pak zakončil v roce 2005 jako výzkumný a vývojový pracovník vědecko exportního odboru Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze. Předpokladem pro jeho působení v tomto pracovním zařazení bylo úspěšné absolutorium 3 letého postgraduálního kurzu vojenské psychologie v roce 1972, a dlouholetá spolupráce s tímto ústavem ve vědecké oblasti. Je třeba se ještě v této souvislosti zmínit o tom, že v říjnu 2003 dovršil, určitě bez jakékoliv konkurence, jako jediný 55 let nepřetržitého působení ve službách vojenského letectva, a z toho 35 let létal jako pilot.

Ve své činnosti ve prospěch našeho letectví se řídil následujícím rčením:“ Má-li člověk vzdělání, dokonce i životem prověřené zkušenosti takže má schopnost pochopit společenskou důležitost určitého významného objevu, pak by měl v sobě hledat, a hlavně najít i sílu k přijetí veřejné odpovědnosti za jeho uvedení do praxe“. Proto od doby kdy si už jako zkušený pilot plně uvědomil, že úloha člověka v kabině letadla je pro bezpečný průběh letu rozhodující, věnoval objasňování významu vědeckého odvětví s názvem ergonomie (lidský činitel, Human Faktors) v našich podmínkách vysoké úsilí. A je tomu tak do dneška i přes dosavadní neúspěch v nepochopitelném nezájmu využití nesporných výsledků této vědecké discipliny na všech vhodných pracovištích v ČR, včetně armády a jejího letectva.

Z těchto důvodů publikoval 33 svých prací, týkajících se problému prostorové orientace pilota za letu, výskytu letových iluzí, metodiky leteckého výcviku i jeho simulace na trenažérech, vše z hlediska úlohy lidského činitele, bezpečnosti letového provozu a aktivní prevence leteckých nehod. Své dlouholetou praxí i studiem získané zkušenosti a znalosti vložil do stěžejního díla, vydaného v Našem vojsku v roce 1978 s názvem „Létání podle přístrojů“. V rámci svého působení v Ústavu leteckého zdravotnictví v posledních letech pokládá za svůj úspěch účast na modifikaci pokročilého integrovaného fysiologického trenažéru GYRO IPT II, zpracování rozboru jeho možností v ukázkách letových iluzí a dalšího výcviku pilotů včetně projektu realizovaného výzkumu, i zasazení tohoto moderního prostředku do zkušebního a rutinního provozu. Poukázal přitom i na jedinou možnost jeho dalšího úspěšného provozu ve prospěch zvyšování aktivní prevence leteckých nehod, a to plné a účelné respektování základní úlohy lidského činitele v letectví, tyto zásady publikoval v dalších 21 interních pracích. Jako jediný v ČR již před 40 lety vypracoval metodiku výzkumu o výskytu letových iluzí u pilotů vojenského letectva na letounech MiG-21, jehož výsledky pak mohly být srovnávány s později, opět jím provedeným výzkumem zvláště s piloty, přeškolujícími se na dnešní letouny L-159 a Gripen. Veškeré jeho dlouholeté praktické i teoretické úsilí mělo pouze jeden účel, a to pomocí dostupných vědeckých poznatků zkvalitnit úroveň bezpečnosti létání i formy aktivní prevence leteckých nehod ve vojenském letectvu.

Nezanedbával ani popularizaci letectví a výsledkem jeho literární činnosti jsou knihy „Zákulisí letiště“ a „Horký horizont“ i překlady z ruštiny „Letím na Berlín“,“Stihač žije bojem“, „Křídla v boji“, všechny vyšly v nakladatelství Naše vojsko, dále řada povídek z leteckého prostředí, zveřejňovaných v časopisu „Letectví a kosmonautika“ v jehož redakční radě také řadu let působil. Jako člen Letecké historické společnosti od roku 1966 zpracoval podkladovou studii s názvem „Čs. vojenské letectvo 1945-1975“ pro Vojenský historický ústav v Praze. Pracuje i aktivně v Klubu leteckých novinářů. Pro bývalý Československý armádní film napsal 15 literárních předloh pro letecké dokumentární a odborné filmy. V letech 1981-82 napsal námět a spolu s režisérem Milanem Růžičkou i scénář k celovečernímu filmu ze života vojenských letců „Pod nohama nebe“, který byl v roce 1983 úspěšně realizován filmovým studiem Barandov. V dalším roce pak byl tvůrcem námětu a opět s režisérem Milanem Růžičkou i scénáře pro televizní film „Přitažlivost výšky“, tento byl vyroben studiem ČsT Košice v roce 1985.

Nelze vynechat ani jeho činnost ve společenské oblasti. Na obnovovacím sjezdu Svazu letců ČSFR v roce 1990 byl jednoznačně zvolen jeho prvním předsedou a toto postavení pak vykonával 5 let. V této době se významně podílel na vytvoření organizační struktury tohoto občanského leteckého sdružení a na vybudování „Památníku padlým čs. letcům ve 2. světové válce“ na Náměstí Svobody v Praze 6. Za tyto zásluhy mu byl na II. řádném sjezdu dne 30.3.1996 udělen titul „Čestný předseda Svazu letců ČR“. Za vysokou poctu považuje i čestné členství ve „Sdružení čs. zahraničních letců 1939-45“, a krásné přátelství se všemi u nás žijícími leteckými legendami druhého odboje. Je nositelem řady vyznamenání a ocenění a v roce 1998 mu byl ministrem obrany ČR udělen „Záslužný kříž III. třídy“, zvláště za významný podíl při organizaci oslav 80.výročí vzniku čs. vojenského letectví. Svou aktivní účast na všech pro české vojenské letectví prospěšných akcích považoval i nadále za samozřejmost, a inicioval proto přípravu a provedení i jeho dalšího jubilea, a to devadesátin v roce 2008.

Za tuto činnost, vedenou kromě jiného i v zájmu doposud žijících členů Sdružení čs. zahraničních letců 1939-45, a úzkou spolupráci s AČR mu byl nejprve udělen čestný odznak AČR „Přemysla Otakara II, krále železného a zlatého“ na základě rozhodnutí Náčelníka generálního štábu AČR, dále „Uznání a poděkování“ za aktivní přístup při organizaci devadesátého výročí vzniku letectví republiky Československé parlamentem ČR, a při stejném výročí ustavení Svazu letců ČR dne 14.11.2008 pak ministryní obrany ČR další stupeň vyznamenání pojmenovaného „Záslužný kříž II. třídy“.

I v 82 letech je nadále připraven všemu co je v letectví, a to zvláště vojenském pro jeho úspěšnou činnost potřebné, podle svých sil, vzdělání a zkušeností, pokud bude samozřejmě pozván, pomáhat.